Nedigitální grafika

Před dávnými a dávnými lety nebylo mnoho způsobů, jak po madúridě neputovat rovnou do "zeleného sukna" (jak tomu eufemisticky říkávala tehdejší propaganda). Inu, jak věděl už za "starého mocnářství" vrchní vojenský lékař Bautze. Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande. Ovšem Jestli se mezi sukno počítal i "dederon", již dnes není známo. A taky to možná nebyl dederon. Ale jednou z mála možností, jak se o tom nepřesvědčit na vlastní oka, byl nástup na vysokou školu. A k tomu vedla cesta pouze formou náročných příprav často krkolomných. Otázka téměř nerudovská. Kam s nebohým strojním průmyslovákem? Na technickou vysokou školu bídný prospěch moc neukazoval (...pane profesore, na práci je levej, do učení se nehodí, aspoň tu madúridu, kdyby měl...) a tedy bez nástupu na VŠ by hned na podzim následoval povolávací rozkaz. Naštěstí hle, pečlivým průzkumem nabídky socialistického vysokého školství byla nalezena jakási teoretická možnost vrtnout se do něčeho ač strojírenství blízkého, přesto však z trochu jiného soudku. Ze soudku úúúmění. VŠUP Praha měla v tehdy řádně socialistickém Gottwaldově pobočku, katedru průmyslového designu. V tehdejším ČSSR byl design něco tak úplně zbytečného, že tato katedra brala cca 6 studentů do ročníku. Řikali ti, co o tom něco věděli. A nelze odhlédnout od toho, že si při tom ťukali na čelo. Z pohledu šancí na úspěch to pravda nebyl moc extra nápad a z pohledu výsledku to bylo jasné propadlo dějin, ale k věci. Součástí přijímacího procesu byly pochopitelně i tzv. talentové zkoušky. Tyto krkolomné (a nakonec úplně nepotřebné) přípravy daly vzniknout několika nedigitálním grafikám, z nichž 2 se podařilo zachovat napříč přelomem tisíciletí pro budoucí generace. Hlavně proto, že papír je plochý a tudíž se poměrně snadno skladuje. Neploché nedigitální grafiky se uchovat nepodařilo. Necháme stranou hnidopišskou námitku, že žádné digitální grafiky tehdy ještě ani vzniknout nemohly. ASCII grafiku z jehličkových tiskáren soudruhů z výpočetních stanic a tehdy v ČSSR čerstvě nové, děsně drahé a pro soukromé osoby beztak naprosto nedostupné DTP pro tento případ taktně pomineme a pojďme se na to podívat.

Nedigitální 2D grafika anobrž kresba tužkou na papír

Zlín Z-50L je bezpochyby jedním z designových vrcholů bývalého československého průmyslu, nicht war? Navíc když uvážíme, že na tomto typu bylo (v dobách největší slávy) od r. 1978 získáno 5 titulů mistra světa v letecké akrobacii a že pochází z Otrokovic, tedy od Gottwaldova. Bohužel sice v exbaťovském kraji, ale i tak (při vynechání nevhodných konotací) to mohlo být u zkoušky prezentováno, jako přímo symbolická souvislost a tehdy tak důležitý kladný vztah k socialistickému zřízení. Letadlo, pravda, ve vzduchu jako zátiší nepostojí a bylo nutno se uchýlit k fotografickým předlohám. Za to by tehdy u zkoušky byly určitě první trestné body. Jestli by vrtkavost letícího předměru šlo použít jako argument, kdo ví. A jestli je třeba letící jablko vůbec zátiší? Po dopadu letícího jablka bývá většinou spíš rušno, než záticho...

Nedigitální 3D grafika, anobrž ruční 3D tisk, anobrž hliněná busta dle sádrového vzoru

Hlavním tematem talentové zkoušky mělo být uplácání hliněné busty dle předloženého (možná dokonce i živého) modelu během oné zkoušky. Za účelem tréninku na tuto disciplínu bylo potřeba několik drobností. Hlína, stojan, sádrový vzor, atd., atd. Sádrový vzor, jakési středověké páže, první foto (vlevo), hliněná kopie zbytek (vpravo). Kdyby sádrový klient mohl mluvit, jistě by vyžadoval za hliněné zhmotnění slevu, neb shoda s originálem nebyla pravda dokonalá a kopie vykazuje poněkud zarputilejší rysy. Možná si taky všimnete, že vzadu pod vlasy mu zřejmě trošku chybí kousek lebky. Taky ramínka má taková hubenější, leč kdo by tehdy plýtval vzácnou socialistickou hlínou na temný středověk. Ale na druhý a (zatím dodnes) poslední životní pokus to snad není zas tak zlé. První pokus (jakási antická bohyně) zahájila brzy po dokončení opět službu v bedně, jako keramická prahmota, bez zájmu světel ramp a fotoaparátčiků. Páže mělo akorát trochu víc štěstí na toho aparátčika. Poté skončilo úplně stejně, jako ta bohyně. Per partes zpátky v bedně na socialistickou erární hlínu.

Hle, jak zašmodrchaná to byla doba a co všechno se člověk, "modré knížky" nemaje, musel tehdy všechno přiučit. Opět jedna z mnoha ukázek starého přísloví, "každý na svět přichází jako génius a odchází z něho jako hlupák". "Cvachovská vyčteninka", řekl by MUDr. Štrosmajer. Navíc ne moc povzbudivá. Dvouletému diskomfortu zeleného dederonu bylo nakonec možno uniknouti nástupem na jinou VŠ a velmi brzy po změně režimu z ní bylo možno zase vystoupit. Ale to už je jiná samostatná kapitola. Ostatně kolem celého toho příběhu je tolik (pro nutnost zkratky) nezmíněných samostatných kapitol a návazností na další a další následující a vyplývající nezmíněné samostatné kapitoly, že je to úplně jedno.